Proč potřebujete ke štafetě jen deset metrů?

Začněte tím nejjednodušším. Šišky postavte na trojici párátek a máte ježka. Kaštany propíchněte špejlí a vzniknou figurky, které se dají spojovat do zvířátek. Žaludy s kloboučkem nasaďte na párátko a vytvořte houby do mechového lesa. Z listů vylisovaných v knize sestavte koláž na papír, stačí je přilepit tyčinkovým lepidlem a dokreslit fixou. Kameny pomalované akrylovou barvou udrží pozornost i tříleté dítě, protože netvoří přesné tvary, ale jen barvy.

Druhá možnost je hrát s časem, ne s prostorem. Postavte se na jeden konec, druhý hráč stojí zády a odříkává čísla. Mezitím je potřeba dostat se co nejblíž k boční stěně, ale nikdy se jí nedotknout. Kdo se dotkne, vrací se na start. Najednou není důležité, jak chodba končí, protože hra skončí dřív, než se k tomu konci vůbec dostanete. Zároveň to nutí hráče sledovat okolí, ne jen cíl v dálce.

Na začátek platí jedno pravidlo: vysvětlete pravidla dřív, než se rozdělí družstva. Jakmile jednou stojí děti v řadě proti sobě, každá změna pravidel vypadá jako podvod. Vysvětlujte krátce, nejvýš ve třech větách, a pak ukažte jeden zkušební běh. Pokud hru znají, nechte je pravidla zopakovat vlastními slovy. Ušetříte si deset minut dohadování uprostřed hřiště.

Kooperativní hry nejsou jen pro děti. Fungují i v dospělých kolektivech jako trénink komunikace a rozhodování pod tlakem. Nejde o to vyhrát, ale naučit se domluvit. A to je dovednost, která se hodí i mimo stůl.

Počítejte s tím, že první hra bude zmatená. To je normální. Nechte děti, ať zkusí vlastní strategii, i když je podle vás špatná. Právě na chybě se nejlépe učí, co funguje. Pokud hra skončí prohrou, nechte chvíli na rozebrání: Co jsme mohli udělat jinak? Kde jsme ztratili čas? Co bychom příště zkusili? Tím se z porážky stane informace, ne důvod k pláči.

Většina her, které známe ze stolních desek nebo z dětských kroužků, stojí na jednoduchém principu: jeden vyhraje, ostatní prohrají. Dítě se učí, že prohra je normální, ale zároveň si odnáší pocit, že jeho úspěch závisí na neúspěchu druhého. Kooperativní hry tento vzorec obracejí. Cílem není porazit spoluhráče, ale společně zvládnout úkol, který hra předkládá – dostat se z bludiště, Http://Bookmarkingcentrals.Com uhasit požár, zachránit město před záplavou. Vyhrává se jako tým, nebo prohrává jako tým.

Nakonec je tu „Tichá a hlasitá": šeptejte své jméno a pak řekněte něco nahlas. Dítě postupně pochopí rozdíl a začne samo měnit hlasitost. Tato hra se hodí i jako uklidňující rituál před spaním. Pamatujte, že u dvouletých dětí stačí pět až deset minut na jednu hru. Když vydrží déle, je to bonus, ne cíl. Nejdůležitější je být s dítětem v kontaktu a reagovat na to, co ho právě baví.

Než začnete, ujasněte si, co od hry chcete. Není to soutěž o to, kdo je chytřejší. Není to ani terapie, i když může pomoci dětem, které špatně nesou prohru. Zkuste nejprve hru, kde je porážka měkká a kde se dá rychle začít znovu. Vhodné jsou hry s krátkým průběhem, jasnými pravidly a viditelným cílem. Vyhněte se hrám, kde jeden hráč řídí ostatní – i když vypadají kooperativně, ve skutečnosti vytvářejí tichou hierarchii.

U každé hry platí tři pravidla. Za prvé, určete jasný signál pro start. Za druhé, počítejte jen dokončené předávky, ne jen dotyk. Za třetí, střídejte směr, aby si všichni vyzkoušeli obě strany. Typická chyba je příliš mnoho hráčů na jednom místě. Když je v týmu pět lidí, rozdělte je na dvě poloviny a postavte je proti sobě.

Jak hrát, aby to fungovalo Pravidla si přečtěte předem, ne za pochodu. U kooperativních her se vyplácí, když jeden člověk zná pravidla do detailu a ostatní se ptají. Během hry mluvte nahlas, co vidíte a co plánujete. Typická chyba je tichá domluva: dva hráči si myslí, že si rozumí, ale každý dělá něco jiného. Další častá chyba je takzvaný „efekt vůdce" – nejsilnější hráč začne rozhodovat za všechny. Tomu se dá předejít tak, že se po každém tahu rychle zeptáte: „Souhlasíš? When you loved this informative article and you want to receive more information concerning Bookmarkingcentrals.Com kindly visit our own website. Máš jiný nápad?"

Hra „Na medvěda" spočívá v tom, že se plazíte po zemi a občas zastavíte a zavrčíte. Dítě vás napodobuje, což rozvíjí koordinaci i slovní zásobu. Pozor na tvrdé podlahy – podložte kolena dekou nebo hrajte na koberci. Další častou chybou je příliš mnoho instrukcí najednou. Místo „Teď se plaz, pak zavrč a pak se postav" řekněte jen „Plaz se jako medvěd" a přidejte zvuk. Dvouleté dítě udrží v paměti jeden pokyn.

Začněte hrou „Kde je…?". Zakryjte si dlaněmi obličej, řekněte „Kde je máma?" a po dvou vteřinách ruce odkryjte se slovy „Tady jsem!". Dvouleté děti milují překvapení a brzy začnou samy schovávat třeba plyšáka nebo si zakrývat oči. Důležité je nechat jim čas na reakci – neodkrývejte hned, ale počkejte, až se ozve smích nebo pohyb. Typická chyba je příliš rychlé tempo; dítě pak nestíhá a přestane se soustředit.