Kdy je čas přestat čekat a začít jednat

Posledním případem je nesplnění podmínky bezdlužnosti nebo neprokázání příjmů. Pokud rodič nemá zdanitelné příjmy alespoň v minimální výši, nárok na daňové zvýhodnění mu nevznikne. To se týká například rodičů na rodičovské dovolené, kteří nepracují a nemají příjmy ze zaměstnání ani z podnikání. Řešením je uplatnit zvýhodnění prostřednictvím druhého rodiče nebo podat daňové přiznání a doložit všechny příjmy. Vždy platí, že je nutné sledovat, zda dítě splňuje podmínky po celý rok, a změny hlásit neprodleně.

Nejjednodušší je časové pravidlo. Když se pro něco rozhoduješ, dej si konkrétní termín, do kterého musí být hotovo. Ne „někdy příští týden", ale třeba „do pátku do oběda". Termín musí být tak krátký, aby tě nutil jednat, a tak dlouhý, aby ses nezbláznil. Typická chyba je stanovit termín příliš vzdálený. Za tři měsíce se všechno změní a ty budeš řešit jiné věci. Lepší je kratší úsek a případná revize než dlouhý plán, který se nikdy nenaplní.

Základem je vybrat si jednu hlavní atrakci a kolem ní postavit zbytek dne. Typická chyba je nacpat do jednoho dne hrad, zoo, stezku a ještě muzeum. Děti potřebují čas na to, aby si místo užily, ne jen proběhly turniketem. Pokud jedete na hrad nebo zámek, naplánujte prohlídku na dopoledne, kdy je pozornost nejlepší, a odpoledne nechte volnější – hřiště, louku, břeh řeky. Stezky s úkoly nebo naučné okruhy fungují dobře, protože děti něco dělají, místo aby jen poslouchaly výklad.

Pozor na typické chyby. První je příliš mnoho vody ve sklenici, druhá je otevřená barva přímo na stole. Třetí chyba je nechat dítě bez dozoru u temper. I když jde o netoxické barvy, dítě je dokáže rozetřít po zdi nebo do vlasů. Před začátkem si připrav vlhčené ubrousky nebo hadr. Nepoužívej noviny s barevnými reklamami, protože barva z nich se otiskne na výkres a můžeš si tím zbytečně zničit práci.

Praktický postup: napiš si, co přesně odkládáš. Pak k tomu doplň tři věci – termín, událost, cenu. Pokud ani jedno neumíš pojmenovat, pravděpodobně nejde o rozhodnutí, ale o vyhýbání se. V tom případě si přiznej, že nechceš jednat, a rozhodni se vědomě. To je také rozhodnutí. A je lepší než měsíce nejasného čekání.

Malování s dětmi nemusí skončit zničeným stolem a oblečením. Stačí pracovat s tím, co se dá umýt, a hlavně s tím, co se vejde do běžné kuchyně. První pravidlo zní: připrav si prostor dřív, než vytáhneš barvy. Na stůl polož starý ubrus, igelit nebo velký arch balicího papíru. Pod ruce dej novinový papír, který po skončení jednoduše vyhodíš. Dítě tak může dělat chyby a ty nemusíš řešit žádné drama.

Signály, že už opravdu čekat nemá smysl Druhý přístup je vázat rozhodnutí na událost. Řekneš si: „Jakmile se ozve zákazník, začnu." Nebo: „Až budu mít po schůzce, zavolám." Výhoda je, že nečekáš na pocit, ale na fakt. Pozor ale na záměnu příčiny a výmluvy. Pokud se událost pořád odsouvá a ty ji nedokážeš ovlivnit, není to signál k čekání, ale k akci. Čekání na vnější impuls je častá past. Druhá strana často ani neví, že na ni čekáš.

Nejčastější chyba je čekat na „vhodnou chvíli". Ta nepřijde. Vhodná chvíle je vždycky kompromis mezi připraveností a potřebou. Kdo čeká na dokonalé podmínky, obvykle se nedočká. Kdo začne s tím, co má, zjistí, že se dá leccos doladit za pochodu. Rozdíl není v tom, kdy je ideální začít. Rozdíl je v tom, kdy už nemá smysl odkládat.

Co dělat, když se dítěti nechce Nenuťte dítě sedět u knihy, když nemá náladu. Předčítání nemá být trest ani povinnost. Místo toho nabízejte knížky jako součást každodenních rituálů: před spaním, po obědě, při čekání u lékaře. Nechte dítě otáčet stránky, i když přeskočí půlku. Ptejte se: „Co myslíš, že se stane dál?" „Proč je ten medvěd smutný?" Dítě nemusí odpovídat správně, důležité je, že přemýšlí o textu a obrazech.

Odkládání rozhodnutí má vždycky nějaký důvod. Někdy je to strach z chyby, jindy nedostatek informací nebo prostě pohodlí. Rozdíl mezi lidmi, kteří věci dotáhnou, a těmi, kteří jen plánují, není v odvaze. Je v tom, že první skupina si nastaví jasnou hranici, za kterou už se nečeká. Tato hranice se dá určit třemi způsoby: časem, událostí nebo cenou nečinnosti.

Předčtenářská gramotnost nevzniká v okamžiku, kdy dítě poprvé spojí písmeno se zvukem. Buduje se mnohem dřív – od batolete. Nejde o učení abecedy nazpaměť, ale o to, aby dítě zjistilo, že řeč má řád, že slova se dají rozdělit na slabiky, že obrázek nese příběh a že kniha je místo, kde se něco zajímavého děje. Rodič, který s dítětem mluví, zpívá a prohlíží knížky, dělá pro pozdější čtení víc než ten, kdo ve třech letech tlačí na písmenka.