Dospívající potřebuje slyšet, ne poslouchat

Obtiskování rukou a prstů je nejoblíbenější, ale chce přípravu. Naředěná barva se nanáší houbičkou na dlaň, ne ponořením celé ruky do kelímku. Dítě obtiskne ruku a hned si ji umyje – barvu na kůži nenechávejte zaschnout, špatně se odstraňuje. Z otisků vzniknou zvířata, květiny nebo strom. Typická chyba je použít příliš mokrou barvu; otisk se rozteče a ztratí tvar.

První osvědčenou technikou je obtiskávání listů. List natřete ze spodní strany vodovou barvou, přiložte na papír a přitlačte dlaní. Barva musí být hustá, ne příliš vodová, jinak se obtisk rozteče. Pracujte na novinovém podkladu, protože mokré listy barví stůl. Typickou chybou je příliš mnoho barvy – obtisk pak ztratí strukturu žilek. Nechte děti obměňovat barvy a skládat obtisky do řad nebo věnce. Obtisk je vhodný i pro tříleté děti, protože nevyžaduje přesnost, jen chuť tisknout.

Praktické hledisko, které se často přehlíží, je úložný prostor a úklid. Stavebnice s malými dílky se snadno rozsype a ztrácí. Pokud nemá určenou krabici nebo přihrádku, postupně mizí a s ní i chuť stavět. Před nákupem je rozumné zjistit, kolik místa sada zabere ve složeném stavu a zda ji dítě dokáže samo uklidit. Dalším častým omylem je kupovat stavebnici jako dárek bez ohledu na to, co dítě už má. Dva podobné systémy od různých výrobců se často nedají spojit a vzniká zmatek.

U nejmenších dětí rozhoduje velikost dílů a způsob spojování. Do tří let jde především o bezpečnost: díly musí být dost velké, aby je nešlo spolknout, a musí mít oblé hrany. V tomto období fungují jednoduché kostky, které se jen pokládají na sebe nebo do sebe zasouvají. Dítě staví věže, bourá je a znovu skládá. Nejde o výsledek, ale o opakování pohybu. Rodiče často chybují v tom, že pořizují složitější sadu s vidinou, že dítě do ní doroste. Do té doby ale stavebnice leží ve skříni a dítě ztrácí příležitost hrát si s tím, co skutečně zvládne.

Prvním praktickým krokem je oddělit pravidla, o kterých se dá vyjednávat, od těch, která jsou pevná. Bezpečnost, zdraví a základní respekt nejsou předmětem hlasování. Naopak účes, barva pokoje, úprava interiéru výběr oblečení nebo volnočasové aktivity patří do prostoru, kde může dospívající rozhodovat sám. Když rodič trvá na kontrole i v těchto oblastech, dostává dítě pocit, že jeho názor nemá váhu, a přestává se svěřovat i v důležitých věcech.

Komunikace s dospívajícím se často zvrtne ve chvíli, kdy rodič začne mluvit jako nadřízený a teenager jako obžalovaný. Přitom stačí málo: změnit tón, načasování a délku promluvy. Místo přednášky o tom, co má dělat, dejte nejdřív najevo, že ho slyšíte. V praxi to znamená, že když přijde domů a práskne dveřmi, nezačnete hned řešit známky. Počkáte, až se uklidní, a teprve pak se zeptáte, co se stalo. Tím získáte šanci, že vám vůbec odpoví.

Typická chyba je sarkasmus a ironie. Věty jako „No to jsi teda něco dokázal" nebo „Ty jsi ale génius" teenager vnímá jako útok, i když je myslíte jako vtip. Stejně tak nefunguje křik a zvyšování hlasu. Pokud cítíte, že vztek roste, přerušte rozhovor a vraťte se k němu později. Řekněte: „Teď se nedomluvíme, informace dáme si pauzu." Není to prohra, je to prevence dalšího konfliktu.

Nakonec si hlídejte vlastní příklad. Dospívající sledují, jestli děláte to, co říkáte. Pokud po něm chcete, aby nekřičel, nemůžete křičet vy. Pokud chcete, aby mluvil otevřeně, musíte být ochotni naslouchat i nepříjemným věcem bez okamžitého soudu. Komunikace s puberťákem není o dokonalých větách, ale o tom, že vydržíte být k dispozici, i když to zrovna skřípe.

Kdy mlčet a kdy zasáhnout Ne každá situace vyžaduje okamžitou reakci. Když teenager přijde s problémem, který zvládne sám, držte se zpátky. Ptejte se: „Chceš, abych ti pomohl, nebo si jen potřebuješ promluvit?" Tím dáváte najevo důvěru a on se učí rozhodovat. Naopak u věcí, které ohrožují zdraví nebo bezpečnost, musíte zasáhnout jasně a bez dlouhého vyjednávání. Rozdíl mezi oběma případy je úložné prostory v malém bytě tom, zda jde o jeho odpovědnost, nebo o vaši ochranu.

Základem je krátká věta a otevřená otázka. Místo „Proč jsi zase neudělal úkol?" zkuste „Co ti dneska zabralo nejvíc času?" Zní to banálně, ale funguje to. Dospívající totiž nesnáší, když je řeč o nich vedena jako výslech. Když se ptáte na názor, ne na vinu, zapojí se. A pokud nechce mluvit hned, respektujte to. Řekněte: „Jsem tady, až budeš chtít." Někdy stačí dvě hodiny a přijde sám.

Pozor také na čtení myšlenek. Rodiče často předpokládají, že vědí, co si jejich dítě myslí, a podle toho reagují. Místo domněnek se ptejte. Místo obviňování popisujte konkrétní chování: „Když přijdeš pozdě bez zprávy, dělám si starosti." To je věc, se kterou se dá pracovat. Obecné soudy jako „Ty nikdy nic neřekneš" vedou jen k obraně a tichu.

When you have virtually any concerns regarding wherever along with how you can work with rady pro rekonstrukci, you are able to contact us at the site.