Stačí tedy změnit pořadí: nejdřív dech, potom voda. Není to trik, ale fyziologický princip. Kdo ho dodrží, obvykle zjistí, že mu stačí méně bylin a kratší koupel než dřív, a přesto má větší účinek.

Pozor také na hřady. Pokud jsou příliš tenké nebo mají ostré hrany, slepice na nich sedí v nepřirozené poloze a tlak na šlachu se zvyšuje. Hřad by měl být dřevěný, hladce obroušený a široký 4 až 6 cm, aby pták mohl prsty obepnout hranu. Umístěte ho tak, aby pod ním byl dostatek místa na podestýlku a trus nepadal na krmítko ani na vodu. Mokré krmivo rozsypané po zemi je další častý zdroj vlhkosti, který běhák podporuje.

Nejúčinnější je otevřít průhled do dalšího prostoru. Pokud to dispozice dovolí, odstraňte dveře mezi předsíní a obytnou částí, nebo je nahraďte prosklenými. Když to nejde, nechte dveře alespoň otevřené a postavte je tak, aby neblokovaly výhled. Zásadní je nepřerušovat podlahu. Stejná podlaha v předsíni i v navazující místnosti prodlouží prostor a sjednotí ho. Tmavý předělovací práh nebo jiná dlažba předsíň opticky uzavře a zmenší.

Na závěr se vyplatí nechat dítě, ať si najde vlastní místo, které mu bude v lese připadat jako úkryt. Nemusí to být bunkr z větví, stačí proláklina mezi kořeny nebo hustý smrček. Ať tam chvíli sedí samo, bez řečí a bez úkolů. Dospělí mají tendenci tuhle část přeskočit a hned organizovat další hru. Přitom právě tady si dítě vytváří vztah k místu. Až se budete vracet, vzpomene si, kde „jeho" místo je.

Když jsou děti unavené, přichází na řadu hra na lesní orchestr. Vezměte dvě klacky a hledejte, co vydává zvuk: suchý pařez, dutý kmen, kůra, listí, jehličí. Dítě zkouší, co zní nejvíc, a vy mu nekritizujte výsledek. Chybou je vnucovat mu, že správně zní jen něco. Stačí, když rozliší, že každý materiál zní jinak. Tato hra má ještě jednu výhodu: nutí dítě poslouchat okolí, ne sebe.

Zrcadlo je v předsíni nejlevnější a nejúčinnější trik. Nemusí být velké přes celou stěnu, stačí vysoké, umístěné tak, aby odráželo světlo a průhled do další místnosti. Zrcadlo zavěste naproti oknu nebo naproti dveřím do obytné části. Pozor na dvě časté chyby: zrcadlo umístěné příliš vysoko, které odráží jen strop, a zrcadlo naproti sobě, které vytváří nekonečný tunel a prostor naopak mate.

Stačí tedy změnit pořadí: nejdřív dech, potom voda. Není to trik, ale fyziologický princip. Kdo ho dodrží, obvykle zjistí, že mu stačí méně bylin a kratší koupel než dřív, a přesto má větší účinek.

Hry, které nepotřebují nic než oči a ruce Zkuste hru na stopaře. Jeden z vás jde pomalu a snaží se našlápnout na suchý list tak, aby nebylo slyšet prasknutí. Ostatní poslouchají a počítají, kolikrát to zvládl. Je to překvapivě tichá hra a funguje i s dětmi, které jinak nevydrží stát na místě. Další možnost je hledání pěti barev. Dítě dostane úkol najít v okolí pět různých odstínů zelené, tři odstíny hnědé a jednu barvu, která do lesa nepatří. U poslední položky se často chytí plastová lahev nebo igelitka. To je ideální chvíle vysvětlit, co do lesa patří a co ne.

Praktická rada na konec: berte s sebou jen to, co unesete v jedné kapse. Čím méně věcí, tím méně se děti ptají, co si mají vzít, a tím víc si hrají s tím, co je kolem. Když začnou remcat, že je to nuda, zkuste chvíli nedělat nic. Les pracuje pomalu, ale spolehlivě.

Před cestou si změřte výšku, šířku a hloubku každého dílu i složeného celku. Zjistíte, co se vejde do výtahu, zda projde dveřmi a zda se vejde do auta. Po příjezdu nechte sklo před položením na místo ohřát na pokojovou teplotu – studené sklo z chladného vozu je křehčí a při manipulaci v teplé místnosti snadněji praskne. Obaly odstraňujte postupně, až když je díl na finálním místě.

Děti se v lese nudí většinou proto, že je bereme jako procházku z bodu A do bodu B. Jenže les není trasa, je to prostor. Když přestaneme tlačit na tempo a necháme je chvíli jen tak stát, začnou si všímat věcí, které dospělí přehlédnou. První pravidlo zní: žádný cíl, žádný časový plán. Druhé: jdeme pomalu, zastavujeme u pařezů, vývratů a mechových polštářů. Třetí: nechte je šlapat do listí a větví, pokud to jde.

Nejjednodušší hra, kterou zvládne i tříleté dítě, je hledání podle hmatu. Zavážeme oči šátkem a dítě má najít rukama něco, co je hebké, studené, mokré, pichlavé. Vy mu to neprozrazujete, jen se ptáte, jestli je to živé, jestli to roste nahoru nebo dolů. U starších dětí přidáme omezení: nesmí to být kámen. Typická chyba rodičů je, že začnou napovídat nebo že hru vzdají po dvou minutách. Vydržte. Dítěti trvá déle, než si vytvoří představu o tom, co drží v ruce.